Černá orchidej vzkvétá, aneb Nancy ztrácí vládu sama nad sebou...

Improbe amor, quid non mortalia pectora cogis!

JSEM BLÁZEN ... UNAVENÝ BLÁZEN!!!

Teď jsem se zamyslela nad tím, kolik bych toho měla udělat... Neměla bych vůbec mít čas uvažovat nad čímkoli jiným než nad školou... Místo toho sedím celé dny někde v koutě a lituju se... Jsem neskutečně unavená ze svojí tuposti... A vážně bych potřebovala obejmout...čím víc to potřebuju, tím míň se mi toho dostává...a tak se lituju alespoň sama...nikdo by mě stejně lépe nepolitoval...

Nesnáším ten pocit, kdy člověk vážně brečet nechce, ale už to nejde a slzy se valí po tváři...nesnáším svoje černé slzy...Jsem žena-maluju se, ale nechci brečet už jen kvůli těm černým čmouhám, které po pláči i z tváře sebekrásnější dívky vytvoří abstraktní obraz.Dneska je ze mě meisterstick...Ale černé slzy jsou vlastně prozaické, odráží moje myšlenky, mou černou duši...mou svinkou duši...

Jendou bych si přála být hodná, stoprocentně hodná, stoprocentně věrná a oddaná, milující, nehřešící, prostě vyrovnaná, tedy šťastná...A asi mít i děti, dům, psa...a nemít strach sama ze sebe!

Nancy & Black Orchid

Miluju koření a květiny...a vůni bergamotu...
Když jsem smutná, nenávidím lidský optimismus, radost, to jak se lidé baví...
Chci se někam zamknout, utéct, chci dělat něco, o čem budu mít pocit, že to má nějaký smysl...

MILUJU ČERNOU...a bílou...

...v poslední době bych potřebovala něco, co by mě nějak nakoplo...

...zkusila jsem fresh džus...taky cereálie...i svíčkovou...MOHU ŘÍCI, ŽE JÍDLO ZA DEPRESÍ NESTOJÍ!!!

...zkusila jsem nakupovat...mám teď účet, na kterém není zhola nic...A MOHU ŘÍCI, ŽE NÁKUPY DEPRESI LÉČÍ JEN VELMI KRÁTKODOBĚ...

...zkusila jsem se poradit s mužem, člověkem mně nejbližším...A MOHU ŘÍCI, ŽE MUŽI OBECNĚ POSTRÁDAJÍ VŠE, CO SE JEN VZDÁLENĚ BLÍŽÍ EMPATII...

Maluju si vzdušné zámky...v poslední době už i reálně (na papír), trochu to uklidňuje...

Nancy a její pitomě ženský mozek

Proč jsou muži takoví?
Proč neposlouchají, co jim říkáme?
Proč ženy umí jenom vyčítat?!

Nesnáším, jak se chová... žiju s ním, miluju ho, ale nechápu ho... Máme spoustu společných přátel... i ne tak úplně společných... Někam jdeme (spolu), potkáme někoho, koho má třeba jeden z nás rád a ten druhý tolik ne... Když je to jenom můj "kamarád", buď zůstanu u svého MUŽE a nebo najdu MUŽI někoho, s kým může být jakkoli dlouho (a bude se bavit), a jdu za přáteli... Když nastane situace opačná, nechá mě MUŽ kdykoli kdekoli a je mu jedno, co budu celý večer dělat (nebo co se mnou vůbec bude)... Toto je moje verze situace!!! Je zvláštní, jak my ženy popisujeme všechno, co nám nějak ubližuje v naprostém afektu...

Když se nad tím totiž zamyslím, napadne mě jedna hrozná věc... Vždycky když za někým odchází, zeptá se mě jestli mi to nevadí... Nikdy jsem neřekla pravdu... Nikdy mu totiž nechci nic zakazovat/znemožňovat... A tak pak kvůli vlastní blbosti někde sedím, bojím se a nevím, kde je, s kým je, co dělá... Nevím, jestli se ke mně vrátí...

...a pak přijde...pohádáme se...všechno si vyčítáme...a ráno děláme, že se nic nestalo...

Trhá mi to srdce a chci utéct do svého vysněného světa, protože tam mi nikdo neubližuje...

Lidé si ubližují, to je normální, ale bohužel ne jako ve filmech... Všimli jste si někdy, že v každém filmu někdo někomu hrozně ublíží, ten člověk se z toho pak oklepe a dál žije svůj nudný život? Myslím, že ze všech Hollywoodských pohádek, je tahle ta nejhorší... Těch skutečně velkých životních ran je totiž poměrně málo a po chvíli na ně zapomeneme, ale ty každodenní malé kopance jsou daleko horší.