Proč jsou muži takoví?
Proč neposlouchají, co jim říkáme?
Proč ženy umí jenom vyčítat?!
Nesnáším, jak se chová... žiju s ním, miluju ho, ale nechápu ho... Máme spoustu společných přátel... i ne tak úplně společných... Někam jdeme (spolu), potkáme někoho, koho má třeba jeden z nás rád a ten druhý tolik ne... Když je to jenom můj "kamarád", buď zůstanu u svého MUŽE a nebo najdu MUŽI někoho, s kým může být jakkoli dlouho (a bude se bavit), a jdu za přáteli... Když nastane situace opačná, nechá mě MUŽ kdykoli kdekoli a je mu jedno, co budu celý večer dělat (nebo co se mnou vůbec bude)... Toto je moje verze situace!!! Je zvláštní, jak my ženy popisujeme všechno, co nám nějak ubližuje v naprostém afektu...
Když se nad tím totiž zamyslím, napadne mě jedna hrozná věc... Vždycky když za někým odchází, zeptá se mě jestli mi to nevadí... Nikdy jsem neřekla pravdu... Nikdy mu totiž nechci nic zakazovat/znemožňovat... A tak pak kvůli vlastní blbosti někde sedím, bojím se a nevím, kde je, s kým je, co dělá... Nevím, jestli se ke mně vrátí...
...a pak přijde...pohádáme se...všechno si vyčítáme...a ráno děláme, že se nic nestalo...
Trhá mi to srdce a chci utéct do svého vysněného světa, protože tam mi nikdo neubližuje...
Lidé si ubližují, to je normální, ale bohužel ne jako ve filmech... Všimli jste si někdy, že v každém filmu někdo někomu hrozně ublíží, ten člověk se z toho pak oklepe a dál žije svůj nudný život? Myslím, že ze všech Hollywoodských pohádek, je tahle ta nejhorší... Těch skutečně velkých životních ran je totiž poměrně málo a po chvíli na ně zapomeneme, ale ty každodenní malé kopance jsou daleko horší.
Proč neposlouchají, co jim říkáme?
Proč ženy umí jenom vyčítat?!
Nesnáším, jak se chová... žiju s ním, miluju ho, ale nechápu ho... Máme spoustu společných přátel... i ne tak úplně společných... Někam jdeme (spolu), potkáme někoho, koho má třeba jeden z nás rád a ten druhý tolik ne... Když je to jenom můj "kamarád", buď zůstanu u svého MUŽE a nebo najdu MUŽI někoho, s kým může být jakkoli dlouho (a bude se bavit), a jdu za přáteli... Když nastane situace opačná, nechá mě MUŽ kdykoli kdekoli a je mu jedno, co budu celý večer dělat (nebo co se mnou vůbec bude)... Toto je moje verze situace!!! Je zvláštní, jak my ženy popisujeme všechno, co nám nějak ubližuje v naprostém afektu...
Když se nad tím totiž zamyslím, napadne mě jedna hrozná věc... Vždycky když za někým odchází, zeptá se mě jestli mi to nevadí... Nikdy jsem neřekla pravdu... Nikdy mu totiž nechci nic zakazovat/znemožňovat... A tak pak kvůli vlastní blbosti někde sedím, bojím se a nevím, kde je, s kým je, co dělá... Nevím, jestli se ke mně vrátí...
...a pak přijde...pohádáme se...všechno si vyčítáme...a ráno děláme, že se nic nestalo...
Trhá mi to srdce a chci utéct do svého vysněného světa, protože tam mi nikdo neubližuje...
Lidé si ubližují, to je normální, ale bohužel ne jako ve filmech... Všimli jste si někdy, že v každém filmu někdo někomu hrozně ublíží, ten člověk se z toho pak oklepe a dál žije svůj nudný život? Myslím, že ze všech Hollywoodských pohádek, je tahle ta nejhorší... Těch skutečně velkých životních ran je totiž poměrně málo a po chvíli na ně zapomeneme, ale ty každodenní malé kopance jsou daleko horší.
Žádné komentáře:
Okomentovat