Bittersweet Nancy

Pomsta je sladká...

Myslím, že než sladká bylo by lepší použít krásné anglické slovo bittersweet (z nějakého důvodu, je mi bližší, než jeho český ekvivalent hořkosladká)...

Proč bittersweet? Nejlíp to vystihuje jedno tuším, že německé přísloví, které říká: "Pomsta je sladká, ale snadno ti zkazí žaludek" a taky Konfucius a jeho: "Pomsta může jen zplodit novou křivdu, nebo prodloužit již trvající nepřátelství."

Jednoduše bych řekla, že pomsta je jako pohyb po kružnici - ty ublížíš mně, já ublížím tobě, ty mně, já tobě a tak pořád dokola, až nás to přestane oba bavit, nebo se z toho alespoň jeden z nás zblázní... Myslím, že tímhle neustálým koloběhem se z člověka stává tak trochu křeček ve flašce. Nesmysl? Ne, hned to objasním jednoduchým návodem. Sice se to blíží týrání zvířat, ale kupte si křečka a ubytujte ho v malém prostoru, kruhového půdorysu, s průhlednými stěnami (dejme tomu v pětilitrové sklenici) . Po nějaké době vám začne křeček půdorys kolem dokola obcházet (neptejte se mě proč, nejsem etolog, ale asi protože mu ani nic moc jiného nezbyde). Když křečka časem vyndáte ven, stejně bude ještě nějakou dobu chodit dokola. Stojí to zato?

Neříkám, že pomsta je špatná, do určité míry určitě ne... Člověk z ní má třeba i nějakou dobu radost, ale musí odhadnout onu míru, protože, když ji přežene, mstí se pak spíš sám sobě, než tomu "zlému". To všechno ani neznamená, že, když mi někdo ublíží, nebráním se. Jen v poslední době docházím k závěru, že je jednodušší, se některých lídí "zbavit", jednoduše zapomenout a svým způsobem jim časem i odpustit, než se neustále potácet v tomhle začarovaném kruhu. Vždyť přece lidé, kteří mi ubližují, mi nestojí za to, abych se s nimi vůbec zabývala... Tedy pokud to nejsou lidé, ke kterým mám nějaký hlubší vztah...abych byla úplně přesná, lidé, které miluji. A takovým lidem se zase mstít nemůžu, proč bych to taky dělala, pokud se totiž jedná o lásku opětovanou, vždycky se dá problém nějak vyřešit... A pokud se jedná o lásku neopětovanou? Pak opět přichází na řadu otázka, jestli mi ten člověk za to stojí...

Smutné ovšem je, že největší pravdu má i přes mou snahu nakonec stejně lord Byron:

"Sweet is revenge—especially to women!"

Amor caecus

Včera večer jsem dělala samé zábavné věci - učila jsem se, učila jsem se...pak jsem se taky učila...a taky učila...jo a vlastně jsem se ještě učila... Můj drahý muž se šel někam bavit a vrátil se nad ránem... Během noci byl natolik laskav, že si na mě dokonce i vzpomněl a napsal mi skutečnou sms!!! Prý že se dobře baví a ať se pěkně učim... Jak povzbudivé... Myslim, že jsem se tu už zmiňovala o tom, že když jsem takhle jednou jedinkrát byla někde sama já a řekla mu pak, že jsem se bavila, byla z toho scéna jménem "A já chudák byl doma sám!" Běda kdybych si já mu dneska dovolila něco takového vyčíst... Ale tohle je typický příklad toho, jak se žije v dlouhodobém vztahu - muž má právo na to, být chudákem a žena má právo mlčet... A to ani nežijeme v arabské zemi...

Mám pocit, že bych teď dala cokoli za svobodu, za to abych prostě mohla někam jít a beztrestně si jen tak flirtovat... Ale na rozchod s ním prostě nemám a podvádět ho nechci. Jsem hloupá... Ale hrozně bych zase chtěla aspoň jednou někoho pobláznit, chtěla bych zase cítit, že o mě má někdo zájem, že se snaží mě dostat (byť jenom do postele-což neznamená, že bych s nim teda šla), jde prostě jen o ten pocit. Možná jsem divná, někdo by možná řekl, že jsem děvka, ale myslím si, že jak tenhle "pocit" člověk jednou zažije, už se bez něj nedá žít. A to je právě ta největší nevýhoda dlouhodobých vztahů. Ať se oba snaží sebevíc, vždycky právě tohle "něco" vymizí... Neřekla bych, že je to zamilovanost, jak se tradičně říká. Spíš je to určitá forma chtíče. Technicky vzato, zamilovanost by se měla projevovat i "dálkově", ale ono mravenčení jen z toho, že někoho, koho chci, jen vidím, většinou přechází ve chvíli, kdy mezi dvěma lidmi začne být povolen dotyk...a časem přejde mravenčení i z běžného dotyku, protože dojde na sex a pak přejde mravenčení i ze sexu atd. Na téhle teoretické rovině je to možná trochu zamotané - uvedu příklad.

Potkám sympatického muže, povídáme si, je vážně úžasný => LEVEL 1 (aneb podlamují se mi kolena, jen se ne mě podívá)
Začneme se dotýkat/líbat a každý dotyk mě vzrušuje => LEVEL 2 (ale v tuto chvíli už mě LEVEL 1 rozhodně nerajcuje, ač si s ním samozřejmě i nadále povídám ráda)
Dojde na sex => LEVEL 3 (neříkám, že pak už nemám ráda, když mě líbá, to právě naopak, ale bude to běžnou součástí dne, nic kvůli čemu by se se mnou všechno zatočilo)
Sex se začne stávat běžnou součástí našeho vztahu => LEVEL 4 (aneb začínám pociťovat, že je to normální chlap, má i své vady a dokonce už na "to" i občas fakt nemám náladu, i když mám doma toho nejlepšího milence pod sluncem)

Znamená to, ale že už ho nemiluju? Rozhodně ne.
Znamená to, že opadla prvotní zamilovanost? Rozhodně ano.

Jsem přehnaně romantická, strašně bych si přála, aby to tak nebylo, ale začínám mít čím dál tím větší pocit, že právě sex je hybným elementem každého vztahu. Protože právě v té chvíli, kdy zkusíme všechno, co se dá, začneme uvažovat o tom, jestli by jinde nebylo líp a taky si začneme všímat toho, proč právě tady není nejlíp. Jistě, skoro každý by si přál žádné chyby nenajít a o nikom jiném neuvažovat, ale jde to vůbec?

Spousta mých přátel si o mně myslí, že jsem strašlivě hodná, že svého přítele tak neskutečně miluju, že asi budeme navěky spolu... Je sice moje zbožné přání, jim to splnit, protože bych taková být chtěla, protože bych chtěla takový pohádkový život, ale jak vidět nemám šanci to dokázat. Zajímalo by mě, jestli u jiných dokonale se prezentujících bytostí je to stejné jako u mě ,a nebo jestli vážně dokážou být stoprocentně věrní (tj. i v myšlenkách), oddaní a nevidí na svém protějšku nejmenší chybičku... Je ale fakt, že každý člověk (a hlavně pak ti, co tvrdí, že oni rozhodně ne) se umí naprosto dokonale přetvařovat... Tak snad nejsem jediná mrcha.

Slečna N. je zklamaná, utahaná kudlanka naložená v jogurtu...

Dneska jsem si náhodou přečetla jeden článek o kudlankách - prý to, že požírají po páření samečky není pravda... Škoda, vždycky jsem chtěla být kudlankou...

Potřebovala bych vypnout a na nic nemyslet, bohužel se mi to ještě minimálně týden nepovede... V únoru jsem asi oslavovala zkoušky moc bouřlivě a zápis do letního semestru jsem musela konat pod vlivem... Jinak si totiž nedokážu vysvětlit, jak bych mohla být tak blbá a zapsat si dvojnásobek předmětů, než musim mít (tj. i dvojnásobek zkoušek). Potřebuju si udělat den jen pro sebe - hezky se obléct, namalovat a učesat, jít do města, dát si někde kávu, číst si knihu, projít se, urovnat si svoje myšlenky a být sama!!! Už mě všichni unavují ... Je to divné, obvykle bývám tím nejspolečenštějším tvorem ze všech...

Moje kamarádka mě nedávno přivedla na jednu podivnou myšlenku, kterou od té chvíle nemůžu dostat z hlavy. Má vztah mezi dvěma lidmi (teď nemyslím nutně jen sexuální/partnerský/milenecký/manželský etc.) expirační lhůtu? A neměla by taky být vyznačena někde na obalu jako u jogurtů? Život by přece pak byl daleko jednodušší!

I would cry for him ... lie for him. Hell I'd even die for him!

Whenever I'm lonely he is the only one I miss...

Jsem blbá, blbá, blbá!!!

A mám takovou poetickou náladu... Mám chuť tančit, zpívat, hrát na piano, nebo alespoň malovat! Všechno vidím v růžových barvách, i když vím, že můj svět teď takový rozhodně není...

Si vis amari, ama...

Dneska mě napadla taková hloupost... Přemýšlela jsem nad tím, co mi dokáže skutečně ublížit...

Ach ti muži...a pak jediná věc na světě - můj neúspěch... Když něco chci, dělám to naplno, a když to nedokážu, zhroutim se... Ne veřejně,prostě někde doma, v tichém koutě, tak aby to nikdo neviděl... Taky jsem zjistila, že nejvíc na světě dokážu nenávidět lidi, kteří dokážou to, co já ne... Je to čirá závist, sžírající závist!

Myslím, že tenhle dětinský přístup mě celkem ničí, ale neúspěch je prostě mojí noční můrou... A tak se já husa hloupá jen pořád za něčím marně ženu...

Jsem ze všeho a ze všech tak unavená...

Prožila jsem úžasný víkend, po dlouhé době se vážně bavila. V neděli večer mi zavolal můj nejdražší... Všechno zkazil! Po zbytek večera jsem dokázala tak akorát zjišťovat, za jak dlouho se můj polštář dokáže nacucat natolik, že už nebude schopen pojímat tekutiny... Ještě ten večer jsme to "řešili" - objal mě a řekl mi jak mě miluje, já chtěla čas, chtěla jsem vše vyřešit až druhý den... Druhý den jsme se tvářili, že se nic nestalo... Potřebuju s ním mluvit!!! Ale komunikace mezi námi vázne... Nic nového, že? Vím, že je to asi hlavní důvod proč pořád toužím po někom jiném... A taky je to vším tím stresem...

Chtěla bych se sbalit a odjet někam daleko, daleko od lidí... Být tam sama, nemuset nad ničím přemýšlet, jen si číst a ležet na sluníčku...

Člověk by vždycky měl dělat to, co si přeje... Ale co když to sám pořádně neví?!

Nancy a její boj se Zlem v ní

Mám ráda existencialismus... Nějak mi myšlenky autorů, tvořících v tomto duchu, pomáhají řešit moje problémy...

Člověk by si měl vážit toho dobrého, co v životě má, ač toho někdy není moc...

Zjistila jsem, že od malička dělám jednu hrozivou blbost, když mi něco je, musím psát a psát, i když se mé texty mohou občas jevit nesmyslné...

Možná tohle měl být můj osud, ale já nejsem člověk, který by uměl být věrný - neumím to... Celý svůj život ráda dělám změny-zbavuji se přátel a hledám si nové, odhazuji věci, které mě baví a vrhám se po hlavě do nových (kolik já už měla v životě koníčků, kterým jsem ten život málem obětovala)... Jsem v tomhle vlastně pořád jako dítě... Možná je to jeden z hlavních důvodů, proč jsem nikdy nechtěla žít monogamně... Zavání to totiž nesvobodou a nudou... Škoda jen, že občas se objeví člověk, který se nedá tak snadno odkopnout.

V poslední době začínám zbytečně moc uvažovat nad tím, jestli svým jednáním ostatním neubližuji... Upřímně, když jsem o tom nepřemýšlela, byl můj život mnohem jednodušší... Být zlá je tak snadné, ale být hodná, vyžaduje obrovské úsilí. Navíc je to činnost značně nevýhodná - to že je člověk hodný, neznamená, že se potkává jen s hodnými lidmi, takže to nakonec stejně dopadne tak, že hodný je hodný, všichni ho za to chválí a on pak za ně dostane "přes držku"... Tak proč nebýt zlý? Protože jakmile je člověk jednou hodný, pozná jak skvělý pocit je si nic ani na vteřinu nevyčítat a už zlý být asi ani nechce... Hodný člověk musí být svým způsobem trpitel... Útrpnost svého údělu ještě zvyšuje tehdy, když začne dělat něco nevhodného, vyčítá si to pak daleko víc než člověk zlý, který již v podobných případech upadl do určitého stereotypu a výčitky ho nerozrušují.

Ale lidé jsou jen jedním z mnoha detonátorů Zla. Co je vlastně Zlo? To je těžko postižitelné... Nejsem přívržencem křesťanských teorií, ale pěkně je postiženo v Marcelově stati Setkání se Zlem... Já už vím, je kde moje Zlo, ale ani Marcel mi moc nepomohl přijít na to, jak se ho zbavit...

Ať chci, nebo ne jsem na ten boj sama, jako každý...ale konečně vím s čím mám bojovat...nedám přece všanc to jediné dobré, co mám- nenechám to zemřít, protože smrt má mnoho významů...

"To, na čem záleží, není moje smrt, ani vaše smrt, nýbrž smrt člověka,kterého milujeme."

Gabriel Marcel

I don't wanna feel blue!

Chybí mi ten nepravý!!! A už si k němu zase hledám marné cesty... Proč?!

A ten správný? Upřímně-nevím... Jen se bojím, že tohle všechno skončí tím, že přijdu o všechno... Ale budu za to moct jen a jen já sama... Ale pořád cítím, že ho miluju...

Fantazie je zlo... a slečna N. jí bohužel má dost bujnou... a i když se snaží své fantazírování kriticky zhodnotit, vždycky nakonec upadne do dětských snů o tom, jak jí ten špatný objímá...líbá...

Je to taky láska?
Je to jen tím, že bych potřebovala změnu?
Je to snad nějakým traumatem z dětství?
Je to utajenými, nesplněnými sexuálními touhami?
Je to lehkou krizí dlouhodobého vztahu?

To jsou otázky tak pro Freuda...

Já vím jen jediné...chtěla bych být šťastná a hlavně udělat je oba šťastné... Jenomže to se mi nikdy nepovede... Tři lidé jsou prostě vždycky moc, ale pořád platí, že je lepší, aby trpěl jen jeden (v tomto případě mé sobecké, neustále se litující ego), než všichni tři...

Měla bych zapomenout a vážit si toho, co mám...
Ale od chyby mě dělí jen nedostupnost toho nevhodného.

Moje duše černá...a to mi neustále všichni opakují, jak jsem hodná...

I'm not happy when I act this way!!!

Bang bang, I used to shoot you down.

Bang bang, he shot me down
Bang bang, I hit the ground
Bang bang, that awful sound
Bang bang, my baby shot me down.

Hloupé!!! Tohle není správný text...měla by tu být spíš BB...

Moi Je Joue

Moi Je Joue à joue contre joue
Je veux jouer à joue contre vous
Mais vous, le voulez-vous?
De tout coeur
Je veux gagner ce coeur à coeur
Vous connaissez mon jeu par coeur
Alors défendez-vous

Sans tricher, je vous le promets
J'ai gagné, tant pis c'est bien fait
Vous êtes mon jouet
A présent, ce ne sera plus vous mais toi
Et tu feras ca t'apprendra
N'importe quoi pour moi

Sans m'en faire, je vais t'assurer
Un enfer de griffes et de crocs
Tu crieras bientot "Au secours"
Alors décidant de ton sort
Pour m'éviter quelques remords
Je t'aimerai plus fort
Oh oui plus fort
Oh oui oui oui, plus fort

NANCY JAKO NANCY!!! Muži ovlivňují můj život víc, než bych chtěla a já ten jejich méně než bych chtěla! Kde jsou ty časy, kdy jsem měla navrch?!