Včera večer jsem dělala samé zábavné věci - učila jsem se, učila jsem se...pak jsem se taky učila...a taky učila...jo a vlastně jsem se ještě učila... Můj drahý muž se šel někam bavit a vrátil se nad ránem... Během noci byl natolik laskav, že si na mě dokonce i vzpomněl a napsal mi skutečnou sms!!! Prý že se dobře baví a ať se pěkně učim... Jak povzbudivé... Myslim, že jsem se tu už zmiňovala o tom, že když jsem takhle jednou jedinkrát byla někde sama já a řekla mu pak, že jsem se bavila, byla z toho scéna jménem "A já chudák byl doma sám!" Běda kdybych si já mu dneska dovolila něco takového vyčíst... Ale tohle je typický příklad toho, jak se žije v dlouhodobém vztahu - muž má právo na to, být chudákem a žena má právo mlčet... A to ani nežijeme v arabské zemi...
Mám pocit, že bych teď dala cokoli za svobodu, za to abych prostě mohla někam jít a beztrestně si jen tak flirtovat... Ale na rozchod s ním prostě nemám a podvádět ho nechci. Jsem hloupá... Ale hrozně bych zase chtěla aspoň jednou někoho pobláznit, chtěla bych zase cítit, že o mě má někdo zájem, že se snaží mě dostat (byť jenom do postele-což neznamená, že bych s nim teda šla), jde prostě jen o ten pocit. Možná jsem divná, někdo by možná řekl, že jsem děvka, ale myslím si, že jak tenhle "pocit" člověk jednou zažije, už se bez něj nedá žít. A to je právě ta největší nevýhoda dlouhodobých vztahů. Ať se oba snaží sebevíc, vždycky právě tohle "něco" vymizí... Neřekla bych, že je to zamilovanost, jak se tradičně říká. Spíš je to určitá forma chtíče. Technicky vzato, zamilovanost by se měla projevovat i "dálkově", ale ono mravenčení jen z toho, že někoho, koho chci, jen vidím, většinou přechází ve chvíli, kdy mezi dvěma lidmi začne být povolen dotyk...a časem přejde mravenčení i z běžného dotyku, protože dojde na sex a pak přejde mravenčení i ze sexu atd. Na téhle teoretické rovině je to možná trochu zamotané - uvedu příklad.
Potkám sympatického muže, povídáme si, je vážně úžasný => LEVEL 1 (aneb podlamují se mi kolena, jen se ne mě podívá)
Začneme se dotýkat/líbat a každý dotyk mě vzrušuje => LEVEL 2 (ale v tuto chvíli už mě LEVEL 1 rozhodně nerajcuje, ač si s ním samozřejmě i nadále povídám ráda)
Dojde na sex => LEVEL 3 (neříkám, že pak už nemám ráda, když mě líbá, to právě naopak, ale bude to běžnou součástí dne, nic kvůli čemu by se se mnou všechno zatočilo)
Sex se začne stávat běžnou součástí našeho vztahu => LEVEL 4 (aneb začínám pociťovat, že je to normální chlap, má i své vady a dokonce už na "to" i občas fakt nemám náladu, i když mám doma toho nejlepšího milence pod sluncem)
Znamená to, ale že už ho nemiluju? Rozhodně ne.
Znamená to, že opadla prvotní zamilovanost? Rozhodně ano.
Jsem přehnaně romantická, strašně bych si přála, aby to tak nebylo, ale začínám mít čím dál tím větší pocit, že právě sex je hybným elementem každého vztahu. Protože právě v té chvíli, kdy zkusíme všechno, co se dá, začneme uvažovat o tom, jestli by jinde nebylo líp a taky si začneme všímat toho, proč právě tady není nejlíp. Jistě, skoro každý by si přál žádné chyby nenajít a o nikom jiném neuvažovat, ale jde to vůbec?
Spousta mých přátel si o mně myslí, že jsem strašlivě hodná, že svého přítele tak neskutečně miluju, že asi budeme navěky spolu... Je sice moje zbožné přání, jim to splnit, protože bych taková být chtěla, protože bych chtěla takový pohádkový život, ale jak vidět nemám šanci to dokázat. Zajímalo by mě, jestli u jiných dokonale se prezentujících bytostí je to stejné jako u mě ,a nebo jestli vážně dokážou být stoprocentně věrní (tj. i v myšlenkách), oddaní a nevidí na svém protějšku nejmenší chybičku... Je ale fakt, že každý člověk (a hlavně pak ti, co tvrdí, že oni rozhodně ne) se umí naprosto dokonale přetvařovat... Tak snad nejsem jediná mrcha.
Mám pocit, že bych teď dala cokoli za svobodu, za to abych prostě mohla někam jít a beztrestně si jen tak flirtovat... Ale na rozchod s ním prostě nemám a podvádět ho nechci. Jsem hloupá... Ale hrozně bych zase chtěla aspoň jednou někoho pobláznit, chtěla bych zase cítit, že o mě má někdo zájem, že se snaží mě dostat (byť jenom do postele-což neznamená, že bych s nim teda šla), jde prostě jen o ten pocit. Možná jsem divná, někdo by možná řekl, že jsem děvka, ale myslím si, že jak tenhle "pocit" člověk jednou zažije, už se bez něj nedá žít. A to je právě ta největší nevýhoda dlouhodobých vztahů. Ať se oba snaží sebevíc, vždycky právě tohle "něco" vymizí... Neřekla bych, že je to zamilovanost, jak se tradičně říká. Spíš je to určitá forma chtíče. Technicky vzato, zamilovanost by se měla projevovat i "dálkově", ale ono mravenčení jen z toho, že někoho, koho chci, jen vidím, většinou přechází ve chvíli, kdy mezi dvěma lidmi začne být povolen dotyk...a časem přejde mravenčení i z běžného dotyku, protože dojde na sex a pak přejde mravenčení i ze sexu atd. Na téhle teoretické rovině je to možná trochu zamotané - uvedu příklad.
Potkám sympatického muže, povídáme si, je vážně úžasný => LEVEL 1 (aneb podlamují se mi kolena, jen se ne mě podívá)
Začneme se dotýkat/líbat a každý dotyk mě vzrušuje => LEVEL 2 (ale v tuto chvíli už mě LEVEL 1 rozhodně nerajcuje, ač si s ním samozřejmě i nadále povídám ráda)
Dojde na sex => LEVEL 3 (neříkám, že pak už nemám ráda, když mě líbá, to právě naopak, ale bude to běžnou součástí dne, nic kvůli čemu by se se mnou všechno zatočilo)
Sex se začne stávat běžnou součástí našeho vztahu => LEVEL 4 (aneb začínám pociťovat, že je to normální chlap, má i své vady a dokonce už na "to" i občas fakt nemám náladu, i když mám doma toho nejlepšího milence pod sluncem)
Znamená to, ale že už ho nemiluju? Rozhodně ne.
Znamená to, že opadla prvotní zamilovanost? Rozhodně ano.
Jsem přehnaně romantická, strašně bych si přála, aby to tak nebylo, ale začínám mít čím dál tím větší pocit, že právě sex je hybným elementem každého vztahu. Protože právě v té chvíli, kdy zkusíme všechno, co se dá, začneme uvažovat o tom, jestli by jinde nebylo líp a taky si začneme všímat toho, proč právě tady není nejlíp. Jistě, skoro každý by si přál žádné chyby nenajít a o nikom jiném neuvažovat, ale jde to vůbec?
Spousta mých přátel si o mně myslí, že jsem strašlivě hodná, že svého přítele tak neskutečně miluju, že asi budeme navěky spolu... Je sice moje zbožné přání, jim to splnit, protože bych taková být chtěla, protože bych chtěla takový pohádkový život, ale jak vidět nemám šanci to dokázat. Zajímalo by mě, jestli u jiných dokonale se prezentujících bytostí je to stejné jako u mě ,a nebo jestli vážně dokážou být stoprocentně věrní (tj. i v myšlenkách), oddaní a nevidí na svém protějšku nejmenší chybičku... Je ale fakt, že každý člověk (a hlavně pak ti, co tvrdí, že oni rozhodně ne) se umí naprosto dokonale přetvařovat... Tak snad nejsem jediná mrcha.
Žádné komentáře:
Okomentovat