Pain is a warning that something's wrong...

Marně se ptám sama sebe, co vlastně chci...

Mám stín...Každý ho má...Ale jsou stíny a stíny...Já bych se toho mého potřebavala zbavit, ale nejde to... Když už si myslím, že jsem ho vymazala ze svého života a budu zase hodná princezna, něco mi ho připomene a všechno je v háji...Jsem tak pitomá!!! Tenhle můj stín je totiž psychopat mezi stíny a pokaždé, když se ke mně dostane dost blízko, začne mě bodat do srdce...a bodá a bodá a já se mu nedokážu bránit, i když to tolik bolí...pak mě jako každou princeznu přijede zachránit můj princ na bílém koni a když už to vypadá, že spolu budeme žít šťastně až do smrti, vzpomenu si zase na svůj stín vrhnu se k němu a jsme zpět, kde jsme byli...Kdyby to nebyl stín ale drak, byla bych asi princezna se Stockholmským syndromem... Jenomže můj stín se drakům vždycky spíš vysmíval, blíž už má snad i k bezhlavému rytíři...

Nejvíc se bojím toho, že se blíží chvíle, kdy budu muset se stínem být dlouhou dobu sama a prince nechám daleko předaleko...bojím se sama sebe...bojím se, co udělám... Proč jsou všechny princezny vždycky tak slabé a bezbrané?

Kdybych alespoň se svým stínem byla sama, ale to nebudu...nikdy nebudu...nikdy ho nedostanu a nikdy se ho nezbavím...

Kéž by aspoň tohle nebyla pravda:

"Amor tussisque non celatur."

Who's that girl?!

Jsem rozmazlený spratek...

Fakt který jsem si přiznala, již poměrně dávno. Vlastně ve svém životě postrádám něco, co bych postrádala, a kvůli tomu dělám pitomosti... Díky tomu, že mám základní sadu věcí, které člověk k životu potřebuje (dokonce bych řekla jejich nadstandardní variantu) a nemám po čem tak nějak toužit, toužím po hloupostech, které normální člověk vlastně vůbec nechce... Omluvou by snad mohlo být to, že bez touhy se žít nedá... Ovšem to je opět silně alibistické...

Nechci tím vším říct, že bych byla rozmazlená ve smyslu "nic nevydržím", "musím mít všechno drahé a supercool" a "musíte si všichni všímat jen a jen mě". O to nejde... Já jen celý život sny nesním, já se je snažím žít... Moje cíle nikdy nebyly přehnané (tedy pokud vynechám cíl, bude ze mě filmová hvězda, který jsem si dala někdy v pěti letech), ale nikdy to nebylo ani nic jednoduchého, ale já to vždycky nějak dokázala a štěstí za tím vším vážně zase tak moc nestálo... Jenomže tohle supermanství mi trochu ničí život... Když něco nejde, tak se to nějak vyřeší... A když něco jde? Je to prostě normální, nic se jednoduše neděje... Jenomže pak přijde den, kdy marně hledám něco, pro co bych skutečně chtěla žít, co je ten nejvyšší cíl... Občas nevím, kdo jsem a co vlastně chci? Karieru? Rodinu?

A s kým mám tohle všechno sdílet?

Nezbývá než doufat:

Dies stultis quoque mederi solet!

Nancy is learning to fly!

Dnes je pro mě zlomový den...řekla jsem si, že 9. srpen byl vždycky průserovej, tak proč bych si neměla zničit život zrovna v ten den a začít si dělat, co chci...Nemám sil se přetvařovat, pár let jsem se tomu sice snažila vyhýbat, ale pro "klid" v mém okolí jsem se k tomu občas uchylovala... Někdo by tomu říkal diplomacie, já spíš čirý alibismus... Ale teď s tím končím definitivně...

...a jdu si za svými cíly přes mrtvoly nepřátel a s pomocí přátel...Ale jen těch skutečných přátel, ne těch s kterými jsem strávila pár vykřičených nocí. Přítel je jen ten, pro koho bych udělala cokoli a on pro mě...a je jich zatraceně málo, takže je načase je vyselektovat...Tak budu ta zlá...No a co?!

It's gonna be ME!!!

You ain't seen the best of me yet
Give me time I'll make you forget the rest

I got more in me
And you can set it free
I can catch the moon in my hands
Don't you know who I am

Remeber my name
Fame

I'm gonna live forever
I'm gonna learn how to fly
High

I feel it coming together
People will see me and cry
Fame

I'm gonna make it to heaven
Light up the sky like a flame
Fame

I'm gonna live forever
Baby remember my name