Pain is a warning that something's wrong...

Marně se ptám sama sebe, co vlastně chci...

Mám stín...Každý ho má...Ale jsou stíny a stíny...Já bych se toho mého potřebavala zbavit, ale nejde to... Když už si myslím, že jsem ho vymazala ze svého života a budu zase hodná princezna, něco mi ho připomene a všechno je v háji...Jsem tak pitomá!!! Tenhle můj stín je totiž psychopat mezi stíny a pokaždé, když se ke mně dostane dost blízko, začne mě bodat do srdce...a bodá a bodá a já se mu nedokážu bránit, i když to tolik bolí...pak mě jako každou princeznu přijede zachránit můj princ na bílém koni a když už to vypadá, že spolu budeme žít šťastně až do smrti, vzpomenu si zase na svůj stín vrhnu se k němu a jsme zpět, kde jsme byli...Kdyby to nebyl stín ale drak, byla bych asi princezna se Stockholmským syndromem... Jenomže můj stín se drakům vždycky spíš vysmíval, blíž už má snad i k bezhlavému rytíři...

Nejvíc se bojím toho, že se blíží chvíle, kdy budu muset se stínem být dlouhou dobu sama a prince nechám daleko předaleko...bojím se sama sebe...bojím se, co udělám... Proč jsou všechny princezny vždycky tak slabé a bezbrané?

Kdybych alespoň se svým stínem byla sama, ale to nebudu...nikdy nebudu...nikdy ho nedostanu a nikdy se ho nezbavím...

Kéž by aspoň tohle nebyla pravda:

"Amor tussisque non celatur."