Jsem rozmazlený spratek...
Fakt který jsem si přiznala, již poměrně dávno. Vlastně ve svém životě postrádám něco, co bych postrádala, a kvůli tomu dělám pitomosti... Díky tomu, že mám základní sadu věcí, které člověk k životu potřebuje (dokonce bych řekla jejich nadstandardní variantu) a nemám po čem tak nějak toužit, toužím po hloupostech, které normální člověk vlastně vůbec nechce... Omluvou by snad mohlo být to, že bez touhy se žít nedá... Ovšem to je opět silně alibistické...
Nechci tím vším říct, že bych byla rozmazlená ve smyslu "nic nevydržím", "musím mít všechno drahé a supercool" a "musíte si všichni všímat jen a jen mě". O to nejde... Já jen celý život sny nesním, já se je snažím žít... Moje cíle nikdy nebyly přehnané (tedy pokud vynechám cíl, bude ze mě filmová hvězda, který jsem si dala někdy v pěti letech), ale nikdy to nebylo ani nic jednoduchého, ale já to vždycky nějak dokázala a štěstí za tím vším vážně zase tak moc nestálo... Jenomže tohle supermanství mi trochu ničí život... Když něco nejde, tak se to nějak vyřeší... A když něco jde? Je to prostě normální, nic se jednoduše neděje... Jenomže pak přijde den, kdy marně hledám něco, pro co bych skutečně chtěla žít, co je ten nejvyšší cíl... Občas nevím, kdo jsem a co vlastně chci? Karieru? Rodinu?
A s kým mám tohle všechno sdílet?
Nezbývá než doufat:
Fakt který jsem si přiznala, již poměrně dávno. Vlastně ve svém životě postrádám něco, co bych postrádala, a kvůli tomu dělám pitomosti... Díky tomu, že mám základní sadu věcí, které člověk k životu potřebuje (dokonce bych řekla jejich nadstandardní variantu) a nemám po čem tak nějak toužit, toužím po hloupostech, které normální člověk vlastně vůbec nechce... Omluvou by snad mohlo být to, že bez touhy se žít nedá... Ovšem to je opět silně alibistické...
Nechci tím vším říct, že bych byla rozmazlená ve smyslu "nic nevydržím", "musím mít všechno drahé a supercool" a "musíte si všichni všímat jen a jen mě". O to nejde... Já jen celý život sny nesním, já se je snažím žít... Moje cíle nikdy nebyly přehnané (tedy pokud vynechám cíl, bude ze mě filmová hvězda, který jsem si dala někdy v pěti letech), ale nikdy to nebylo ani nic jednoduchého, ale já to vždycky nějak dokázala a štěstí za tím vším vážně zase tak moc nestálo... Jenomže tohle supermanství mi trochu ničí život... Když něco nejde, tak se to nějak vyřeší... A když něco jde? Je to prostě normální, nic se jednoduše neděje... Jenomže pak přijde den, kdy marně hledám něco, pro co bych skutečně chtěla žít, co je ten nejvyšší cíl... Občas nevím, kdo jsem a co vlastně chci? Karieru? Rodinu?
A s kým mám tohle všechno sdílet?
Nezbývá než doufat:
Dies stultis quoque mederi solet!
Žádné komentáře:
Okomentovat