Bitch!

Jestli to takhle půjde dál budu tenhle blog muset přejmenovat na deník jedné děvky...

Užila jsem si týden a půl alkoholu a zábavy... Prostě jsem na čas zapomněla na to, že jsem vzdělaná mladá dáma, na to, že na některé věci už jsem "za zenitem" a jen si neskutečně užívala a pila a pila... A vyhýbala se bezhlavému rytíři obloukem... A byla jsem za to na sebe opravdu hrdá! A pak jsem zase pila a málem prince podvedla s člověkem, kterého jsem viděla poprvé v životě, který nebyl vůbec ničím zábavný, který mě nepřitahoval, ale byl prostě po ruce...Ale udržela jsem se...Nejroztomilejší na tom všem bylo, že on mě zjevně chtěl ještě daleko víc než já jeho...a to žije ve stejně "dlouhodobém" vztahu jako já... No aspoň mě může uklidňovat, že bychom za hajzly byli oba dva...

Nicméně díky tomu všemu mám ještě větší zmatek v hlavě...

Může být podvádění geneticky zakořeněné? V mojí rodině to vždycky bylo in, ale já tohle nikdy dělat nechtěla... Jen mě k tomu pořád něco táhne... Nedokážu žít bez objetí... A taky mi chybí ten pocit...pocit, kdy se člověku rozbuší srdce, když toho druhého třeba jen zahlédne... Občas přemýšlím jestli můj dokonalý vztah opravdu stojí za to, když pořád nacházím tolik možností jak z něj utéct... Ale taky nevím jestli existuje někdo, koho bych mohla mít aspoň stejně ráda, jako mého prince na bílém koni... Upřímně o tom celkem pochybuju... Protože všichni ti, co mě kdy dlouhodobě přitahovali (nemyslím tím výše uvedeného záletníka), měli něco v sobě, něco čím pro mě byli symboly dokonalosti, ale s náboženskou ikonou se žít nedá...

Friday On My Mind

Nancy si nepřipadá ve své kůži... Jako by měla nějakou cizí...

Najednou mě opustila veškerá síla, vzdávám své boje a ani nevím proč... A taky se hrozně těším na příští týden. Na příští týden (který pro mne vlastně začíná už zítřejším večerem) ve kterém půjdou starosti stranou a budu si jen užívat... Příští týden během kterého si budu muset jen dávat pozor na to, co dělám... Takže svoji kůži asi zase rychle najdu!

Mám takový ten divný pocit v žaludku, na jednu stranu s bojím, co se stane a nebo nestane na druhou se nemůžu dočkat. Vlastně asi ani nemůžu být šťastnější... Což je trochu smutné...

Jen zítřek bude ... bude namáhavý...

Nancy je pohádkářka

Když jsem byla malá, milovala jsem broučky od Jana Karafiáta a pohádky od Andersena. Dost lidí si stěžuje na to, že jsou všechny tyhle příběhy pro děti moc morbidní, já bych spíš řekla, že aspoň dítěti ukážou, co ho v životě čeká... Na rozdíl od tradičních přeslazených českých pohádek.

Nicméně Broučci mě asi ovlivnili asi víc než bych chtěla. Vždycky jsem prosila mámu, aby mi je četla před spaním, i když je dodneška umím takřka zpaměti...A jejich první odstavec mě asi bude pronásledovat navěky:

"Slunko bylo u samého západu a svatojánští broučci vstávali. Maminka už byla v kuchyni a vařila snídani. Tatínek už také nespal. Ležel ještě v posteli a pěkně si hověl. Brouček pak přelezl ze svojí postýlky na maminčinu - tam se pěkněji spalo - lehl si pěkně na zádečka, zdvihl všechny nožičky do povětří a počal se houpat: houpy, houp, houpy, houp. Ale najednou se to jaksi moc rozhoupalo, houpy, houp, a už ležel Brouček na zemi a křičel, co mu jen hrdlo stačilo."

Můj život v kostce! Když je všechno v nejlepším pořádku, já začnu dělat blbosti a nabiju si ústa... Příští týden je týdnem bezhlavého rytíře... Už mu zase začínám propadat a princ bude v nedohlednu... Houpy, houp, houpy houp...

Fide, sed cui fidas, vide!

Nesnáším, když mi někdo pomáhá! Jsem egoista a sólista. Píšu své první "životní" dílo a strašně mi lezou na nervy ti, co mi do toho kecají a třeba i "pomáhají" dobrou radou... Nancy si chce své úspěchy i prohry zasloužit sama! Chce si vyhrát sama... Vlastně chce klidně i prohrát sama... Možná je to nějaká psychóza způsobená "mládím". Tím, že když už se člověk konečně vyrve ze spárů "rodičovské pomoci", bojí se, že i jediné slovo by ho mohlo strhnout k závislosti na někom jiném, aspoň si myslím, že u mě to tak je...Nebo je to tím, že prostě nikomu na světě pořádně nevěřím... Vlastně jo...princi...

Měla jsem se narodit v jiné době...Krom toho, že mám jiný náhled na lidské vztahy než většina "normálních" lidí dnes, má psychopatická duše je nehezky týrána internetem...Unavují mě sociální sítě, kde mám miliony známých, s kterými se vlastně už vůbec nevídám (ani vídat nechci), unavuje mě, že se o nich díky tomu dozvídám věci, které vědět nechci a nejvíc mě unavuje, že se to samé oni dozví o mně... Nikdy v životě bych si na nějaký Facebook, MySpace, Twitter nebo jiné děsivé místo nepsala o svých depresích (na to abych se vypsala mám tohle, hluboce utajené místo, které stejně nikdo nečtě), ale mám pocit, že se svými radostmi bych se s přáteli podělit mohla a taky se vždycky snažím, i když mi je vážně špatně, si tam napsat nějaký optimistický status... Jen občas zapomínám, že nemusí být každý přítelem...

Zkouším si pravidelně svoje "pseudopřátele" promazávat... Upřímně - nestačí to, někteří jsou nezmaři a žadají o přátelství znova a znova... Jak mně tohle leze na nervy... Nemluvě o tom, jak příšerné je, že jsou lidé, kteří se dokážou na těhle místech pseudohádat, pseudousmiřovat, pane bože, vždyť oni tam snad i pseudosouloží?! Co je tohle za život... Ať dělám, co dělám, mám pocit, že mi chybí soukromí, ale nejsem schopná s tím něco dělat... Potřebuju kontakt se světem a když všichni mí přátelé komunikují jen přes tyhle děsuplná místa, musím se tomu taky podřídit. A kdyby jenom podřídit, propadám tomu čím dál tím víc... Mám tzv. "kompletní komunikační set": počítač, notebook, netbook, mobil chytřejší než já, ICQ, MSN, Gmail, jinej e-mail, FB, MS, Twitter, PS3... na všem spoustu přátel...

Proč s nima komunikuju pomocí těhle hrůz?! To už by snad bylo lepší se s nimi i každý den opít do němoty...

Nejhorší jsou na tom všem emoce... Dělá se mi špatně, když si uvědomím, jak mi dneska jeden jediný hloupý e-mail dokázal rozbušit srdce... Jak jeden jediný hloupý e-mail od nevhodného málem zapříčinil, že jsem se skoro zase dostala tam, kde jsem byla... Že jsem málem zase začala utíkat od prince! Hloupá Nancy, hloupý internet, hloupý svět, hloupý bezhlavý rytíř...

Switch of

Miluju když je hnusně...už jen kvůli tomu, že na sobě ráda nosím spoustu vrstev oblečení...Můžu si sednout na parapet okna, dívat se do zahrdy jak prší, číst si... Tohle počasí mě prostě vždycky uklidní a stres jde stranou... Je zajímavé, že na mě déšť nikdy neměl depresivní účinky...spíš naopak...

Jsem vyloženě městský člověk, miluju velkoměsta - ten shon, šum, to že se tam pořád něco děje... Ale posledních pár dnů mám neskutečnou chuť odjet někam pryč, někam mimo civilizaci...do hor...pořádně si užít to nádherné období, které přichází...PODZIM, konečně!!!

Básničkové období pokračuje...

autor: Václav II.
král český a polský

O tobě dobrá paní, přemýšlím nocí, dnem,
jsi útěchou, co vskutku těší
I přesto budu ctnostný.
Tvůj běloskvoucí půvab je ozdobou i snem,
Jsem muž a muži často hřeší.
Mne ťaly lásky ostny
A ctnosti opouštěly,
Jen úsměv tvůj mne zachránil,
Z něj načerpal jsem nových sil,
Mé rty se opět smály, když oči tebe zřely.

(in: Kateřina CHARVÁTOVÁ, Václav II., Praha 2007, s. 164)

autor: William Shakespeare
-
Sonet XXIII

As an unperfect actor on the stage,
Who whit his fear is put beside his part,
Or some fierce thing replate with too much rage,
Whose strenght's abundance weaknes his own heart;
So I, for fear of trust, forget to say
The perfect ceremony of love's rite,
And in mine own love's strenght seem to decay,
O'ercharged with burthen of mine own love's might.
O, let my looks be then the eloquence
And dumb presagers of my speaking breast,
Who plead for love, and look for recompense,
More than that tongue that more hath more expressed.
O, learn to read what silent love hath writ;
To hear with eyes belongs to love's fine wit.

Nancy a její životní dilema

TUM TUM TUM TUM
Může člověk žít bez čokolády?
A může žít žena bez kabelek?
.
.
.
A může žít muž bez sexu?
A dá se žít bez knih?

Všichni mi tvrdí, že ano... Myslím, že je to blbost... Nějakou dobu člověk přežije i bez vzduchu, ale jak dlouho tak může skutečně žít?

Nancy bilancuje

Přála bych si mít víc času, přála bych si mít alespoň hodinu, abych se mohla vypsat ze všeho, všechno si urovnat v hlavě... Myslela jsem si, že si během "prázdnin" odpočinu, naberu nové síly... To bych ale asi nebyla já... Občas si říkám, že jsem přehnaně aktivní a divná. Zjistila jsem, že za tohle léto jsem odpočívala asi tak týden, jinak jsem pořád někde byla a něco dělala... Bylo toho tolik (a ještě bude), že se dokonce těším až mi začne škola a já si "odpočinu", což ani trochu nezní paradoxně...

Je pravda, že za poslední dva měsíce jsem se svým životem dost pohnula. Je zajímavé, že si tohle vždycky po nějaké době řeknu a jsem se sebou spokojená, když si na to ale pak vzpomenu o půl roku později, přijde mi, že jsem tehdy byla ještě nerozumná a že teď je to lepší... Vlastně jsem takový zdegenerovaný Petr Pan... Už aspoň šest let se snažím dospět a časem si myslím, že jsem už dospěla, ale "skutek utek"... Zajímalo by mě, kde je vlastně ta hranice, kdy už si člověk opravdu začne připadat dospělý... Podle českých zákonodárců v osmnácti, ale já mám pocit, že svým způsobem nedospěje nikdo nikdy, nebo možná v rakvi. Všichni v sobě máme kus nerozumného dítěte, je jen otázkou, jak moc se v nás projevuje...

Nicméně vypadá to, že se mi povedlo si aspoň trochu dát život dohromady...Snad se nejedná jen o přechodný stav věci... Jsem šťastná žena - miluju svého muže, mám to štěstí, že můžu studovat to, co naprosto zbožňuju a lidé kolem mě v tom dokonce podporují, mám úžasnou rodinu, přátele a dokonce se mi daří postupně vyhánět mé zlé duchy... Třeba budu konečně hodná a skutečně šťastná!

Nancy má kýčovaté básničkové období

BALADA
(Francois Villon, překlad Otokar Fischer)
Já u pramene jsem, a žízní hynu,
horký jak oheň, zuby drkotám,
dlím v cizotě, kde mám svou domovinu,
ač blízko krbu, zimnici přec mám,
nahý jak červ, oděn jak prelát sám,
směji se v pláči, doufám v zoufání,
mně lékem je, co jiné poraní,
mně při zábavě oddech není přán,
já sílu mám, a žádný prospěch z ní,
srdečně přijat, každým odmítán.

Je mi to nesporné, co plné stínů,
kde světlý den, tam cestu sotva znám,
kde průzračnost, tam výkladem se minu,
svou znalost vděčím náhlým náhodám,
vše vyhrávaje, čím dál smolně hrám,
dím "dobrý večer", jitro-li se skví,
když ležím naznak, strach mám z padání,
bohatství čekám, ničí nejsem pán,
mám vše, co chci, - nic, na čem srdce lpí -,
srdečně přijat, každým odmítán.

K věcem, jichž neznám, horoucně se vinu,
ženu se k cíli, jehož nežádám,
kdo ke mně vlídný, tomu dávám vinu,
kdo mluví pravdu, tomu lhářů lám,
můj druh je ten, kdo vemluví mně klam
a "labuť černá je jak havran" dí,
v tom spojence zřím, kdo mi ublíží,
mně jedno, jsem-li šalbě vepsí dán,
mám v mysli vše, jen ne to nejbližší,
srdečně přijat, každým odmítán.

Ó kníže, každý, kdo to čte, nechť ví,
nic neznám, ač mám o všem vědomí.
Jsem stranický, jsem zastánce všech stran.

Co chci? Být z těch zas, plat kdo bráti smí,
srdečně přijat, každým odmítán.

Nevím, jak mě to teď napadlo, ale jeden člověk mi kdysi řekl, že jsou v životě dvě věci, na které si člověk musí dát pozor - láska a nenávist... Dva silné city mezi nimiž je někdy jen tenká hranice, i když jsou pravými opaky. Nejhorší na obou je, že člověk oběť své lásky a stejně tak nenávisti neustále nemůže dostat z hlavy - a to je špatně (minimálně v případě nenávisti)! Je čas se s některými věcmi smířit a zapomenout... No... Dělám, co můžu!

Pronásleduje mě nový běs...

Vrtá mi totiž neustále hlavou jedna otázka... Může se člověk znovu zamilovat do toho samého člověka s kterým už je dlouhou dobu? Myslím tím - může znovu propadnout oné chemické fázi?!

Mám neblahý pocit, že se mi to stalo a že zase ztrácím sebekontrolu...

No alespoň jsem se na nějakou dobuzase odpoutala od bezhlavého rytíře/toho špatného...

On ten dlouhodbý vztah nakonec nebude tak špatný...

Dneska mě z nějakáho důvodu celý den pronásleduje Manon, nevím proč...

Manon je můj osud, Manon je můj osud.
Manon je všecko, co neznal jsem dosud.
Manon je první a poslední

můj hřích,
nepoznat Manon, nemiloval

bych.
Manon je motýl. Manon je včela.
Manon je růže, hozená do kostela

.
Manon je všecko, co neztratí nikdy svůj pel.
Manon je rozum, který mi uletěl!
Manon je dítě. Manon je plavovláska.
Manon je první a poslední má láska.
Manon, ach Manon, Manon z Arrasu!
Manon je moje, umřít pro krásu...

(Vítězslav Nezval)