Bitch!

Jestli to takhle půjde dál budu tenhle blog muset přejmenovat na deník jedné děvky...

Užila jsem si týden a půl alkoholu a zábavy... Prostě jsem na čas zapomněla na to, že jsem vzdělaná mladá dáma, na to, že na některé věci už jsem "za zenitem" a jen si neskutečně užívala a pila a pila... A vyhýbala se bezhlavému rytíři obloukem... A byla jsem za to na sebe opravdu hrdá! A pak jsem zase pila a málem prince podvedla s člověkem, kterého jsem viděla poprvé v životě, který nebyl vůbec ničím zábavný, který mě nepřitahoval, ale byl prostě po ruce...Ale udržela jsem se...Nejroztomilejší na tom všem bylo, že on mě zjevně chtěl ještě daleko víc než já jeho...a to žije ve stejně "dlouhodobém" vztahu jako já... No aspoň mě může uklidňovat, že bychom za hajzly byli oba dva...

Nicméně díky tomu všemu mám ještě větší zmatek v hlavě...

Může být podvádění geneticky zakořeněné? V mojí rodině to vždycky bylo in, ale já tohle nikdy dělat nechtěla... Jen mě k tomu pořád něco táhne... Nedokážu žít bez objetí... A taky mi chybí ten pocit...pocit, kdy se člověku rozbuší srdce, když toho druhého třeba jen zahlédne... Občas přemýšlím jestli můj dokonalý vztah opravdu stojí za to, když pořád nacházím tolik možností jak z něj utéct... Ale taky nevím jestli existuje někdo, koho bych mohla mít aspoň stejně ráda, jako mého prince na bílém koni... Upřímně o tom celkem pochybuju... Protože všichni ti, co mě kdy dlouhodobě přitahovali (nemyslím tím výše uvedeného záletníka), měli něco v sobě, něco čím pro mě byli symboly dokonalosti, ale s náboženskou ikonou se žít nedá...