Přála bych si mít víc času, přála bych si mít alespoň hodinu, abych se mohla vypsat ze všeho, všechno si urovnat v hlavě... Myslela jsem si, že si během "prázdnin" odpočinu, naberu nové síly... To bych ale asi nebyla já... Občas si říkám, že jsem přehnaně aktivní a divná. Zjistila jsem, že za tohle léto jsem odpočívala asi tak týden, jinak jsem pořád někde byla a něco dělala... Bylo toho tolik (a ještě bude), že se dokonce těším až mi začne škola a já si "odpočinu", což ani trochu nezní paradoxně...
Je pravda, že za poslední dva měsíce jsem se svým životem dost pohnula. Je zajímavé, že si tohle vždycky po nějaké době řeknu a jsem se sebou spokojená, když si na to ale pak vzpomenu o půl roku později, přijde mi, že jsem tehdy byla ještě nerozumná a že teď je to lepší... Vlastně jsem takový zdegenerovaný Petr Pan... Už aspoň šest let se snažím dospět a časem si myslím, že jsem už dospěla, ale "skutek utek"... Zajímalo by mě, kde je vlastně ta hranice, kdy už si člověk opravdu začne připadat dospělý... Podle českých zákonodárců v osmnácti, ale já mám pocit, že svým způsobem nedospěje nikdo nikdy, nebo možná v rakvi. Všichni v sobě máme kus nerozumného dítěte, je jen otázkou, jak moc se v nás projevuje...
Nicméně vypadá to, že se mi povedlo si aspoň trochu dát život dohromady...Snad se nejedná jen o přechodný stav věci... Jsem šťastná žena - miluju svého muže, mám to štěstí, že můžu studovat to, co naprosto zbožňuju a lidé kolem mě v tom dokonce podporují, mám úžasnou rodinu, přátele a dokonce se mi daří postupně vyhánět mé zlé duchy... Třeba budu konečně hodná a skutečně šťastná!
Je pravda, že za poslední dva měsíce jsem se svým životem dost pohnula. Je zajímavé, že si tohle vždycky po nějaké době řeknu a jsem se sebou spokojená, když si na to ale pak vzpomenu o půl roku později, přijde mi, že jsem tehdy byla ještě nerozumná a že teď je to lepší... Vlastně jsem takový zdegenerovaný Petr Pan... Už aspoň šest let se snažím dospět a časem si myslím, že jsem už dospěla, ale "skutek utek"... Zajímalo by mě, kde je vlastně ta hranice, kdy už si člověk opravdu začne připadat dospělý... Podle českých zákonodárců v osmnácti, ale já mám pocit, že svým způsobem nedospěje nikdo nikdy, nebo možná v rakvi. Všichni v sobě máme kus nerozumného dítěte, je jen otázkou, jak moc se v nás projevuje...
Nicméně vypadá to, že se mi povedlo si aspoň trochu dát život dohromady...Snad se nejedná jen o přechodný stav věci... Jsem šťastná žena - miluju svého muže, mám to štěstí, že můžu studovat to, co naprosto zbožňuju a lidé kolem mě v tom dokonce podporují, mám úžasnou rodinu, přátele a dokonce se mi daří postupně vyhánět mé zlé duchy... Třeba budu konečně hodná a skutečně šťastná!
Žádné komentáře:
Okomentovat