Nancy má kýčovaté básničkové období

BALADA
(Francois Villon, překlad Otokar Fischer)
Já u pramene jsem, a žízní hynu,
horký jak oheň, zuby drkotám,
dlím v cizotě, kde mám svou domovinu,
ač blízko krbu, zimnici přec mám,
nahý jak červ, oděn jak prelát sám,
směji se v pláči, doufám v zoufání,
mně lékem je, co jiné poraní,
mně při zábavě oddech není přán,
já sílu mám, a žádný prospěch z ní,
srdečně přijat, každým odmítán.

Je mi to nesporné, co plné stínů,
kde světlý den, tam cestu sotva znám,
kde průzračnost, tam výkladem se minu,
svou znalost vděčím náhlým náhodám,
vše vyhrávaje, čím dál smolně hrám,
dím "dobrý večer", jitro-li se skví,
když ležím naznak, strach mám z padání,
bohatství čekám, ničí nejsem pán,
mám vše, co chci, - nic, na čem srdce lpí -,
srdečně přijat, každým odmítán.

K věcem, jichž neznám, horoucně se vinu,
ženu se k cíli, jehož nežádám,
kdo ke mně vlídný, tomu dávám vinu,
kdo mluví pravdu, tomu lhářů lám,
můj druh je ten, kdo vemluví mně klam
a "labuť černá je jak havran" dí,
v tom spojence zřím, kdo mi ublíží,
mně jedno, jsem-li šalbě vepsí dán,
mám v mysli vše, jen ne to nejbližší,
srdečně přijat, každým odmítán.

Ó kníže, každý, kdo to čte, nechť ví,
nic neznám, ač mám o všem vědomí.
Jsem stranický, jsem zastánce všech stran.

Co chci? Být z těch zas, plat kdo bráti smí,
srdečně přijat, každým odmítán.

Nevím, jak mě to teď napadlo, ale jeden člověk mi kdysi řekl, že jsou v životě dvě věci, na které si člověk musí dát pozor - láska a nenávist... Dva silné city mezi nimiž je někdy jen tenká hranice, i když jsou pravými opaky. Nejhorší na obou je, že člověk oběť své lásky a stejně tak nenávisti neustále nemůže dostat z hlavy - a to je špatně (minimálně v případě nenávisti)! Je čas se s některými věcmi smířit a zapomenout... No... Dělám, co můžu!