Píšu sem jen, když mám depresi...
Jindy asi nějak nemám důvod, nepatřím mezi ty, co by se museli chlubit s radostí... Asi je to tím, že radost je tak strašně pomíjivá záležitost.
Přišla jsem na zajímavou věc, když mě chytnou tyhle psychopatické stavy (z kterých se očividně potřebuju hlavně vypsat) rozbrečí mě cokoli (a nemá na to vliv menstruační kalendář!!!)... Tím cokoli myslím opravdu cokoli... Dnes mi k pláči například přišla oprýskaná porcelánová miska jen kvůli tomu, že si pamatuju, když jí máma před lety kupovala... Možná je to tím, že se moc fixuju na věci, nebo tím, že jsem jednoduše cvok.
Možná je to tím, že si připadám nějak osamělá a lituju se. Mám hrozivej pocit, že i když stojim v davu lidí, kteří jsou mi neskutečně blízký, jsem úplně sama a nevím, co mám dělat. Nejjednodušší se jeví probrečet následující noc.
Abych to uvedla na pravou míru...a možná to trochu vysvětlila...nebo se ospravedlnila...trávím v poslední době moc málu času s lidma, s kterýma bych se cítila opravdu dobře, zato spoustu času s těmi, co bych jinak málem vyškrtla ze svého života. A když pak jednou za čas vidím ty, co mám "ráda", mám spíš pocit, že jen doháním jakýsi rest, protože mi jejich život utekl mezi prsty a já už tam vlastně skoro ani nepatřím. Jsem vlastně sobec, který svým sobectvím nejvíc ubližuje sám sobě, i když to vlastně možná plyne z definice toho slova samo o sobě. Dělám všechno proto, abych byla někdo a jsem spíš nic. Někdo totiž člověk nemůže být sám. Sám je vždycky nic. Osamělý člověk nemá žádné jistoty a jistoty jsou pevná půda pod nohama. Jak může člověk někým být, když místo betonu stojí po kolena v bahně...Pořád ale platí tradiční pořekadlo, nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř... Pořád ještě si totiž udržuju nějaké lidské základy-nějaké dno, ale jestli se svým životem nezačnu něco dělat, tak se za chvíli budu topit v tekutém písku.
Já vlastně asi nevím, co od života chci...Myslím reálně chci. Dřu se, abych byla lepší a pak najednou na mě přijde období, kdy nedělám nic. Myslím na to, že musím být profesionální a dospělá za všech okolností a mám sny spíš jak malá holka.
Jediné, co můžu opravdu jistě říct, je to, že je mi 21 a rozhodně nejsem dospělý člověk, který by věděl vše, co potřebuje k dospělému životu... Mám ale pocit, že takovým člověkem nebudu díky své povaze ani ve třiceti.
Jsem ráda, že existuje něco jako tenhle blog, mám ty nesmysly kam psát, krátí se tím doba mé "akutní" deprese a trochu si utřídím myšlenky... I když to jiným lidem vůbec nemusí dávat smysl...
Jindy asi nějak nemám důvod, nepatřím mezi ty, co by se museli chlubit s radostí... Asi je to tím, že radost je tak strašně pomíjivá záležitost.
Přišla jsem na zajímavou věc, když mě chytnou tyhle psychopatické stavy (z kterých se očividně potřebuju hlavně vypsat) rozbrečí mě cokoli (a nemá na to vliv menstruační kalendář!!!)... Tím cokoli myslím opravdu cokoli... Dnes mi k pláči například přišla oprýskaná porcelánová miska jen kvůli tomu, že si pamatuju, když jí máma před lety kupovala... Možná je to tím, že se moc fixuju na věci, nebo tím, že jsem jednoduše cvok.
Možná je to tím, že si připadám nějak osamělá a lituju se. Mám hrozivej pocit, že i když stojim v davu lidí, kteří jsou mi neskutečně blízký, jsem úplně sama a nevím, co mám dělat. Nejjednodušší se jeví probrečet následující noc.
Abych to uvedla na pravou míru...a možná to trochu vysvětlila...nebo se ospravedlnila...trávím v poslední době moc málu času s lidma, s kterýma bych se cítila opravdu dobře, zato spoustu času s těmi, co bych jinak málem vyškrtla ze svého života. A když pak jednou za čas vidím ty, co mám "ráda", mám spíš pocit, že jen doháním jakýsi rest, protože mi jejich život utekl mezi prsty a já už tam vlastně skoro ani nepatřím. Jsem vlastně sobec, který svým sobectvím nejvíc ubližuje sám sobě, i když to vlastně možná plyne z definice toho slova samo o sobě. Dělám všechno proto, abych byla někdo a jsem spíš nic. Někdo totiž člověk nemůže být sám. Sám je vždycky nic. Osamělý člověk nemá žádné jistoty a jistoty jsou pevná půda pod nohama. Jak může člověk někým být, když místo betonu stojí po kolena v bahně...Pořád ale platí tradiční pořekadlo, nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř... Pořád ještě si totiž udržuju nějaké lidské základy-nějaké dno, ale jestli se svým životem nezačnu něco dělat, tak se za chvíli budu topit v tekutém písku.
Já vlastně asi nevím, co od života chci...Myslím reálně chci. Dřu se, abych byla lepší a pak najednou na mě přijde období, kdy nedělám nic. Myslím na to, že musím být profesionální a dospělá za všech okolností a mám sny spíš jak malá holka.
Jediné, co můžu opravdu jistě říct, je to, že je mi 21 a rozhodně nejsem dospělý člověk, který by věděl vše, co potřebuje k dospělému životu... Mám ale pocit, že takovým člověkem nebudu díky své povaze ani ve třiceti.
Jsem ráda, že existuje něco jako tenhle blog, mám ty nesmysly kam psát, krátí se tím doba mé "akutní" deprese a trochu si utřídím myšlenky... I když to jiným lidem vůbec nemusí dávat smysl...
Jediné, co můžu opravdu jistě říct....od tohoto odstavce je to, jako bych to psala já :)
OdpovědětVymazat