Kdybych na ulici potkala člověka s kobercem, myslela bych si, že v něm nese mrtvolu.

...až tak moc Hollywood zničil můj realistický úsudek...

Jsou ale věci, které mi nikdo nevymluví...tak např. nejím čokoládu, která není čokoládou...a ani s tím nemíním nic dělat... a podobné heslo asi začnu razit i s lidmi...

Ego sum, qui sum

Je to ničitel... Sedět vedle něj pro mě znamená tak silný tlukot srdce, že mám pocit, že mi vyskočí z hrudi. Znervózňuje mě. Nikdo jiný mě nedokáže rozhodit tak, že začnu plácat totální kraviny. Nedokážu ho brát s nadhledem. Za jeho dotyk bych asi dala cokoli. Fascinuje mě. Přitahuje mě jako magnet. Toužím po něm a jsem schopná kvůli němu všechno zahodit. Děsí mě.

Vím, že by to nefungovalo. Vím, že by mě nechtěl. Vím, že nemá tak hloupé nápady jako já. Vím, že mě bere jen jako hloupou holčičku. Nejsem pro něj nic a on pro mě všechno. Nejsem schopná na něm najít jakoukoli chybu.

Připadám si jako blázen. Nikdy jsem nemívala idoly. Ani když mi bylo dvanáct. Herci, zpěváci, sportovci - vždycky jsem si o nich řekla led něco jako: "Hm pěknej chlap." Tím to skončilo. A ti reální, kteří se mi líbili? Ty jsem vždycky dostala. Takže blázním asi až teď.

Nejsem hloupá. Vím, že mi za tohle všechno chlap nestojí. Žádnej chlap! A už vůbec ne tenhle. Kdybych aspoń někdy přišla na to, co mě k němu tak strašně táhne. Třeba bych to dokázala konečně zastavit a neničila bych si život... Na druhou stranu on jediný ve mně dokáže rozžehnout plamen. Plamen, který když uhasne tak mi tolik chybí... Plamen, který si na jednu stranu zakazuji, ale když ho nemám, můj život nemá smysl.

Jsem hloupá!

Roma die una non tota aedificata.

Myšlenka, která mi zničila život... Kdybych raději patřila mezi lidi, kteří musí mít všechno hned!



http://www.youtube.com/watch?v=7FmognvrztU

Konec starých časů?

Čekám na lepší časy...jen mám pocit, že lepší časy byly staré časy, což mě dovádí k myšlence, že mi už líp nebude.

Nejsem nešťastná, ale ani šťastná. Potácím se ve svém psychickém vakuu. Bojím se a stydím se. Děsím se a červenám se. Vzpomínám.

Moc se mi stýská po ohni, který by rozpálil mé srdce, ale nevím jestli ho chci znovu zažehnout. Tiše doufám, že ho zítra někdo zítra zase zadupe, je to pro mou křehkou duši přeci lepší. Bylo by to přeci jinak tak těžké. Bylo to přeci tak těžké. Proč mi někdo nemůže někdo vymazat trvale některé myšlenky z hlavy. Potřebovala bych se zbavit té touhy. Touhy, která ničí všechno...

Minulý týden jsem se po tom všem zase naučila být šťastná... Smířila jsem se s tím, že s rytíři je konec, že jsem s princem... Zase jsem nám začala plánovat budoucnost. Připadala jsem si snad ještě zamilovanější, než tenkrát, když jsem ho poznala, bylo to nádherné. Minulý týden jsem měla konečně zase pocit, že žiju, že žiju dobře. Měla jsem dokonce pocit, že jsem hodná.

Jsou ale lidé, kteří se vám v takovou dobu prostě musí po dlouhé době ozvat, musí všechno zničit... Nahlodat... Musí otevřít staré rány. Budu mezi těma dvěma asi pendlovat na věky... Od pátku, kdy se mi ozval ten nepravý, se s tím pravým jen hádám. Jsem hloupá!!!

Je hloupé, že existují dva typy hlouposti a ani s jedním nejde nic dělat. První hloupost je taková, která se jednoduše projeví tím, že člověk není schopný se něco naučit... Pffff možná by občas bylo lepší trpět tou. Já jsem totiž v tomhle smyslu prý velice chytrá, ale je mi to celkem k ničemu, neb jsem zcela tupá po emoční stránce a občas mi to kazí i tu studijní. Ne, nestresuju se, dokážu jednat naprosto chladně, ale ta hloupá stvoření, jménem muži se mnou mávají a mávají. Ne všichni. Jen dva. Ale už hodně dlouho.

Občas sním o tom, že ode všeho (od těch dvou uteču). Nemám přehnané touhy o luxusním domě, drahých autech... Mým největším snem je dům, někde na samotě, s pěkným výhledem, třeba na moře, moje knihovna a samota. Naprostá samota, která by snad pomohla mému hloupému já, aby bylo silnější.

Člověk se nemá babrat v minulosti, má na ní jen vzpomínat, ale nesmí v ní žít. Ale jak?

EMO?! Proboha ne, já ne...nebo jo?

Jsem emotivní člověk. Nějak mě kvůli tomu v poslední době nic neuspokojuje. Jde o to, že nedokážu dělat nic, pro co mi nebije srdce. Zní to extrémisticky...

Vlastně jsem možná raději nešťastná, můžu i trpět, raději se nechám bičovat, ale, prosím, já nechci cítit prázdno... Nesnáším popmusic, ale nedávno jsem ráno byla na snídani v jedné kavárně a utkvěla mi tam v hlavě jedna vlezlá písníčka, vlastně to byl jen jeden verš...

Just gonna stand there and watch me burn

That's alright because I like the way it hurts...

...asi si to zvolim jako své životní krédo... Rozdíl je jen v tom, že v mém životě to nějak postrádá romantické pokračování...chybí tomu ta skutečná ironie, chybí tomu význam za textem, u mě je to jenom a jenom čistá pravda. Ale já si to vážně užívám. Nedokážu už žít v klidu, občas si vlastně asi i necham ubližovat záměrně.

Kdysi jsem měla nejlepšího kamaráda, který mi říkal, že dráždím hada bosou nohou. Jak já ho neposlouchala a dělala jsem si, co jsem chtěla. Dělala jsem hlouposti, on to přece nemohl vůbec pochopit! ... Měl naprostou pravdu, uznám to, ale nepoučím se... Jsem ztracena?

Ono to nebude tak úplně EMO, on je to jen komplex z toho, co a kde studuju huso-palachovský komplex... Mám totiž svou Kostnici, ale přitom tou sirkou vždycky nakonec škrtnu sama!