Je to ničitel... Sedět vedle něj pro mě znamená tak silný tlukot srdce, že mám pocit, že mi vyskočí z hrudi. Znervózňuje mě. Nikdo jiný mě nedokáže rozhodit tak, že začnu plácat totální kraviny. Nedokážu ho brát s nadhledem. Za jeho dotyk bych asi dala cokoli. Fascinuje mě. Přitahuje mě jako magnet. Toužím po něm a jsem schopná kvůli němu všechno zahodit. Děsí mě.
Vím, že by to nefungovalo. Vím, že by mě nechtěl. Vím, že nemá tak hloupé nápady jako já. Vím, že mě bere jen jako hloupou holčičku. Nejsem pro něj nic a on pro mě všechno. Nejsem schopná na něm najít jakoukoli chybu.
Připadám si jako blázen. Nikdy jsem nemívala idoly. Ani když mi bylo dvanáct. Herci, zpěváci, sportovci - vždycky jsem si o nich řekla led něco jako: "Hm pěknej chlap." Tím to skončilo. A ti reální, kteří se mi líbili? Ty jsem vždycky dostala. Takže blázním asi až teď.
Nejsem hloupá. Vím, že mi za tohle všechno chlap nestojí. Žádnej chlap! A už vůbec ne tenhle. Kdybych aspoń někdy přišla na to, co mě k němu tak strašně táhne. Třeba bych to dokázala konečně zastavit a neničila bych si život... Na druhou stranu on jediný ve mně dokáže rozžehnout plamen. Plamen, který když uhasne tak mi tolik chybí... Plamen, který si na jednu stranu zakazuji, ale když ho nemám, můj život nemá smysl.
Jsem hloupá!
Žádné komentáře:
Okomentovat