Chtěla bych být povětroň

Dneska mi jedna sedmikráska prozradila, že mě nemá rád. Takže teď už doopravdy vím, kdo mě rád má a kdo ne.

Vlastně jsem to věděla vždycky. Takovýmahle metodama si to jen empiricky potvrzuji. Paradoxní je, že čím větší pitomost mě napadne (jako ničení zeleně), tím líp to na danou situaci sedí.

Jsem nervózní, mám toho vážně hodně...myslím, že právě moje nervozita ho nějak na dálku přivolává... Kdykoliv na něj (a vše kolem něj) vážně nemám čas, ozve se mi. Je to zákon schválnosti.

Kdysi jsem ho nazvala bezhlavým rytířem, dneska si říkám, že by pro mě bylo lepší, aby jím byl doopravdy - pouhý přelud, ne skutečnost. Když o tom ale tak přemýšlím, pro mě asi ani skutečný není. Jde o to, že všechno, co o něm vím, by mě mělo spíš odrazovat, ale děje se to přesně naopak. Možná si z něj dělám spíš modlu. On vlastně splňuje všechny předpoklady toho, co na muži můžu nejvíc nesnášet, ale přesto mě to k němu tak moc táhne. A přitom ho vlastně asi ani neznám...

Jediná kniha, která mě kdy dokázala rozbrečet je Hordubal. Mám pocit, že i když fyzicky nic špatného nedělám, po psychické stránce jsem tisíckrát horší než jeho žena... Kdysi mi kdosi řekl, že to byla Čapkova autobiografická postava... Vlastně asi musí být, jinak by ji asi tak mistrně nenapsal, jen škoda, že Olga Scheinpflugová nenapsala takovou knihu ze svého pohledu. Totiž z pohledu té zlé, té která ubližuje. Jde o to, že ono to totiž taky není úplně jednoduché být zlý člověk.

Náhodou jsem si vzpomněla na jedno místo, jednu vyhlídku, na které jsem kdysi byla...a na pocit, který jsem na ní měla. Pocit úplného klidu. Byl z ní božský výhled. Člověk měl málem pocit, že se vznáší nad krajinou před sebou. Chtěla bych se vznést... Chtěla bych uletět... Chtěla bych, aby cítil to, co já a já mu mohla konečně utéct. Vlastně už asi nechci happy end, chci spíš klid. Svůj vlastní klid, daleko ode všeho.

Behind blue eyes

Nikdy se mi nelíbily modré oči...připadaly mi tak chladné...ale od chvíle, kdy jsem je viděla vzplanout, je nemůžu dostat z hlavy. Tím pohledem zapálily jen další zbytečný plamen, který bych moc chtěla uhasit, ale zase to nejde. Zase to všechno kazí.

Místo, abych dělala něco užitečného, přehrávám si každou vteřinu.

...and my brown eyes are blue.

V poslední době mám strašné nutkání sem něco napsat. Pravidelně otevřu onen editor, začnu psát a pak to zase smažu. Je to tím, že jsem strašně pověrčivá. Nejde, ale o slavné pověry o černých kočkách, jde o moje pověry, o ty, které si sama vytvářím. Občas mě prostě napadne nějaká pitomost... Třeba že pokud nedoběhnu tramvaj XY, která kolem mě právě projela, určitě v ten den neudělám zkoušku. Vím zatraceně dobře, jaká je to pitomost, ale stejně se rozběhnu...

Podobný problém mám i s tímhle blogem, jednou mě napadlo, že od chvíle, co tu určité věci řeším, se ty věci čím dál tím víc komplikují... Sice velmi dobře vím, co všechno stojí za tím, že se komplikují, ale stejně mám nutkání si říkat, že když sem nic nenapíšu, určitě se všechno zlepší. Je přece o tolik jednoduší házet problémy na spoustu žvástů ve virtuálním světě, než řešit skutečné průšvihy v tom reálném.

Jenomže to, že je mám na co hodit ještě neznamená, že na to nemusím myslet. Prostě se toho všeho potřebuju nějak zbavit a nemám to komu říct, takže pověry, nepověry, musím psát...

Moc bych chtěla všechno vyřešit. Jako vždycky hledám nějaký moment, kdy by už mělo být všechno v pořádku. Nejdřív jsem si říkala, že to určitě bude v srpnu, pak jsem inkriminovaný termín přesunula na říjen, pak mě napadlo, že asi za rok... A pak mi došlo, že úplně v pořádku všechno asi nebude nikdy. Takže bych se neměla trápit, jinak se budu trápit pořád...

Musím prostě jen zapomenout. Snažím se upnout na něco jiného...ale stejně to nejde.

The nicest thing for me is sleep, then at least i can dream.

... to je citát božské MM...nikdy nebudu tak božská, ale její "citáty" jsou mi božsky blízké...

Čím víc nechci dělat chyby, tím víc je dělám!

Často nevím kudykam

Když tělo sálá jako plech
observatoře v Klementinu,
když cítím jiskry ve vlasech,
hned vyhledávám azyl stínů.
A modlím se, ať nezahynu
v tom ohni, co mě prostoupil...

(Petr Hapka, Michal Horáček)

Já nejsem svatá, co jí hlínu, to vím a chybí mi, moc mi chybí. Ten pocit... Občas se vrátí, ale zase mi utíká mezi prsty. Občas věřím, že cítí to, co já, občas mám pocit, že to ví. Jindy si zase myslím, že jsem jen jedna z mnoha, že pro něj nejsem výjímečná. A ať říkám, co chci, ať si to zakazuji, jak chci, stejně to chci! Ale moc se bojím a tak raději utíkám...a schovávám se...