Často nevím kudykam

Když tělo sálá jako plech
observatoře v Klementinu,
když cítím jiskry ve vlasech,
hned vyhledávám azyl stínů.
A modlím se, ať nezahynu
v tom ohni, co mě prostoupil...

(Petr Hapka, Michal Horáček)

Já nejsem svatá, co jí hlínu, to vím a chybí mi, moc mi chybí. Ten pocit... Občas se vrátí, ale zase mi utíká mezi prsty. Občas věřím, že cítí to, co já, občas mám pocit, že to ví. Jindy si zase myslím, že jsem jen jedna z mnoha, že pro něj nejsem výjímečná. A ať říkám, co chci, ať si to zakazuji, jak chci, stejně to chci! Ale moc se bojím a tak raději utíkám...a schovávám se...