Chtěla bych být povětroň

Dneska mi jedna sedmikráska prozradila, že mě nemá rád. Takže teď už doopravdy vím, kdo mě rád má a kdo ne.

Vlastně jsem to věděla vždycky. Takovýmahle metodama si to jen empiricky potvrzuji. Paradoxní je, že čím větší pitomost mě napadne (jako ničení zeleně), tím líp to na danou situaci sedí.

Jsem nervózní, mám toho vážně hodně...myslím, že právě moje nervozita ho nějak na dálku přivolává... Kdykoliv na něj (a vše kolem něj) vážně nemám čas, ozve se mi. Je to zákon schválnosti.

Kdysi jsem ho nazvala bezhlavým rytířem, dneska si říkám, že by pro mě bylo lepší, aby jím byl doopravdy - pouhý přelud, ne skutečnost. Když o tom ale tak přemýšlím, pro mě asi ani skutečný není. Jde o to, že všechno, co o něm vím, by mě mělo spíš odrazovat, ale děje se to přesně naopak. Možná si z něj dělám spíš modlu. On vlastně splňuje všechny předpoklady toho, co na muži můžu nejvíc nesnášet, ale přesto mě to k němu tak moc táhne. A přitom ho vlastně asi ani neznám...

Jediná kniha, která mě kdy dokázala rozbrečet je Hordubal. Mám pocit, že i když fyzicky nic špatného nedělám, po psychické stránce jsem tisíckrát horší než jeho žena... Kdysi mi kdosi řekl, že to byla Čapkova autobiografická postava... Vlastně asi musí být, jinak by ji asi tak mistrně nenapsal, jen škoda, že Olga Scheinpflugová nenapsala takovou knihu ze svého pohledu. Totiž z pohledu té zlé, té která ubližuje. Jde o to, že ono to totiž taky není úplně jednoduché být zlý člověk.

Náhodou jsem si vzpomněla na jedno místo, jednu vyhlídku, na které jsem kdysi byla...a na pocit, který jsem na ní měla. Pocit úplného klidu. Byl z ní božský výhled. Člověk měl málem pocit, že se vznáší nad krajinou před sebou. Chtěla bych se vznést... Chtěla bych uletět... Chtěla bych, aby cítil to, co já a já mu mohla konečně utéct. Vlastně už asi nechci happy end, chci spíš klid. Svůj vlastní klid, daleko ode všeho.