Jeden z mála důvodů proč by němčina snad mohla být považována za pěkný jazyk

http://www.youtube.com/watch?v=LdQMOOPvyVk

Ale latina, čeština a francouzština jsou stejně hezčí...

STEJNĚ HO MILUJU

Strange

Kdykoliv se začnu cítit zase zamilovaně, zklame mě. Začne se chovat jako hlupák, malý dítě, buran, nebo prostě jako muž! A mně to prostě ublíží. Kdykoli mam pocit, že to už nemá smysl, nehádáme se, když ho konečně najdu, hádáme se pořád.

Za celou dobu, co se známe mě nenapadlo si v jeho přítomnosti pustit počítač a dívat se na videa na youtube, nebo dělat jiný nesmysly. Vždycky jsem se mu věnovala a nebo, když třeba spal, nebo něco dělal a potřeboval klid, tak jsem si taky našla vlastní zábavu, ale inteligentní (třeba jsem si četla, nebo dělala věci do školy), aby neměl pocit, že se vedle něj nudim... Tahle myšlenka ho asi nikdy nenapadla.

Tohle neni dobrý a asi ani nikdy nebude.

Myslim, že ale já nikdy nebudu dobrá žena pro nikoho. Nejsem přehnaně emancipovaná, to ne. Jsem ochotná vařit, uklízet, prát (no dobře, nesnášim žehlení, ale i to překonam)... Jen si nejsem jistá jak moc chci třeba děti. Představa, že se o chlapa dělim, je nesnesitelná. Představa, že se musim celý den starat o mimino a všechno mu musim podřídit, mě děsí víc než představa koncentráku (nebo při nejmenšim stejně). Nesnesu představu, že se někomu podřídím úplně.

Děsí mě, že je to vážný.

Děsí mě moje budoucnost.

Třeba taky to, že, ač jsem vzdělanější než většina lidí v mém okolí, budu mít ohromnej problém si najít práci(která by teda k něčemu byla).

V poslední době je toho na mě moc. Konečně mi začalo docházet, co ostatní mysleli tím: "Dvě VŠ? Jsi blázen?"

Nevím, co chci...vlastně to vím až moc dobře, ale najednou mám pocit, že je to nemožné... a to je problém, jsem přeci člověk, který vždycky když něco chtěl, šel si za tím tak dlouho, až se to povedlo. Jde jen o to, že teď jsem si možná ukrojila naráz trochu moc velký sousto. Občas to dělávám, většinou to vyjde, ale jsem pak tak unavená a zmožená, že z toho ani nemívám radost.

Divný den

Potřebuju psát, bez psaní můj život postrádá logiku.

Smog je strašná věc, okamžitě jsem dostala chřipku...Nicméně fakt je, že Praha s ním dostala určitou tajemnou atmosféru...Šla jsem, zamotaná do nejteplejší šály od Stavovského divadla na Národní a celou dobu přemýšlela, že tohle je ta atmosféra, kterou musela Praha mít, když Neruda psal svoje Povídky. Ovšem silně pochybuju, že v té době byla produkce hnusu z pražských komínů tak úspěšná, že by se přes špínu nedalo dohlídnout z Malostranský na Hradčany.

Myslím, ale že přesně tohle je počasí, které se hodí k mojí osobnosti. Mám ráda podzim i zimu, ale vlastně i jaro a léto...V poslední době jsem přišla na to, že je mi jedno, jak to vypadá kolem mě. Jde o to, že člověk musí být hlavně v pohodě. Být v pohodě není těžké. Problém ale je, že histerické lidi jako já to moc nebaví. Potřebuju vzrušení. Pořád přemýšlím nad tím, že bych třeba mohla žít jinak, že i když mám "všechno", že existuje i jiné "všechno". Sním... Toužím... Ale nikdy neměním, protože někde v nitru jsem asi stejně spokojená. Chybí mi třes.

Otázkou zůstává jestli to tak má být, jestli dělám dobře...jestli tím třeba někomu neubližuju. To asi jen tak nezjistím.

Ale pravda je taková, že kdybych prožívala to, co bych "chtěla". Asi by můj život byl jak z červené knihovny. Někde hluboko v duši o tom podle mě tak trochu sní každá ženská... Všichni jsem totiž vyrosltli na pohádkách, ať dneska kdokoli říká cokoli.