Potřebuju psát, bez psaní můj život postrádá logiku.
Smog je strašná věc, okamžitě jsem dostala chřipku...Nicméně fakt je, že Praha s ním dostala určitou tajemnou atmosféru...Šla jsem, zamotaná do nejteplejší šály od Stavovského divadla na Národní a celou dobu přemýšlela, že tohle je ta atmosféra, kterou musela Praha mít, když Neruda psal svoje Povídky. Ovšem silně pochybuju, že v té době byla produkce hnusu z pražských komínů tak úspěšná, že by se přes špínu nedalo dohlídnout z Malostranský na Hradčany.
Myslím, ale že přesně tohle je počasí, které se hodí k mojí osobnosti. Mám ráda podzim i zimu, ale vlastně i jaro a léto...V poslední době jsem přišla na to, že je mi jedno, jak to vypadá kolem mě. Jde o to, že člověk musí být hlavně v pohodě. Být v pohodě není těžké. Problém ale je, že histerické lidi jako já to moc nebaví. Potřebuju vzrušení. Pořád přemýšlím nad tím, že bych třeba mohla žít jinak, že i když mám "všechno", že existuje i jiné "všechno". Sním... Toužím... Ale nikdy neměním, protože někde v nitru jsem asi stejně spokojená. Chybí mi třes.
Otázkou zůstává jestli to tak má být, jestli dělám dobře...jestli tím třeba někomu neubližuju. To asi jen tak nezjistím.
Ale pravda je taková, že kdybych prožívala to, co bych "chtěla". Asi by můj život byl jak z červené knihovny. Někde hluboko v duši o tom podle mě tak trochu sní každá ženská... Všichni jsem totiž vyrosltli na pohádkách, ať dneska kdokoli říká cokoli.
Žádné komentáře:
Okomentovat