Strange

Kdykoliv se začnu cítit zase zamilovaně, zklame mě. Začne se chovat jako hlupák, malý dítě, buran, nebo prostě jako muž! A mně to prostě ublíží. Kdykoli mam pocit, že to už nemá smysl, nehádáme se, když ho konečně najdu, hádáme se pořád.

Za celou dobu, co se známe mě nenapadlo si v jeho přítomnosti pustit počítač a dívat se na videa na youtube, nebo dělat jiný nesmysly. Vždycky jsem se mu věnovala a nebo, když třeba spal, nebo něco dělal a potřeboval klid, tak jsem si taky našla vlastní zábavu, ale inteligentní (třeba jsem si četla, nebo dělala věci do školy), aby neměl pocit, že se vedle něj nudim... Tahle myšlenka ho asi nikdy nenapadla.

Tohle neni dobrý a asi ani nikdy nebude.

Myslim, že ale já nikdy nebudu dobrá žena pro nikoho. Nejsem přehnaně emancipovaná, to ne. Jsem ochotná vařit, uklízet, prát (no dobře, nesnášim žehlení, ale i to překonam)... Jen si nejsem jistá jak moc chci třeba děti. Představa, že se o chlapa dělim, je nesnesitelná. Představa, že se musim celý den starat o mimino a všechno mu musim podřídit, mě děsí víc než představa koncentráku (nebo při nejmenšim stejně). Nesnesu představu, že se někomu podřídím úplně.

Děsí mě, že je to vážný.

Děsí mě moje budoucnost.

Třeba taky to, že, ač jsem vzdělanější než většina lidí v mém okolí, budu mít ohromnej problém si najít práci(která by teda k něčemu byla).

V poslední době je toho na mě moc. Konečně mi začalo docházet, co ostatní mysleli tím: "Dvě VŠ? Jsi blázen?"

Nevím, co chci...vlastně to vím až moc dobře, ale najednou mám pocit, že je to nemožné... a to je problém, jsem přeci člověk, který vždycky když něco chtěl, šel si za tím tak dlouho, až se to povedlo. Jde jen o to, že teď jsem si možná ukrojila naráz trochu moc velký sousto. Občas to dělávám, většinou to vyjde, ale jsem pak tak unavená a zmožená, že z toho ani nemívám radost.